AI: Filozof Michael Hauser vo svojom texte Socialistické pojetí národa presadzuje návrat k socialistickému vlastenectvu ako alternatíve voči pravicovému nacionalizmu a liberálnej fragmentácii. Argumentuje, že ľavicové hnutia musia ponúknuť vlastnú víziu národa založenú na spravodlivosti, solidarite a emancipácii neprivilegovaných tried, čím môžu prekonať nacionalizmus ako „opium proletariátu“. Článok poslal do DAV DVA sám autor a udelil súhlas na opätovné publikovanie.
Socialistické pojetí národa
Návrat národa, nacionalismu a vlastenectví
Je očividné, že potřebujeme vytvořit socialistické hnutí, které přinese své vlastní představy o politice, ekonomice a společnosti. Levice se jinak podobá poslednímu vagónu zapojenému do politického vlaku liberální buržoazie nebo konzervativních populistů, který bude dříve či později odstaven na vedlejší kolej. Levice je kvůli svému přežití nucena myslet a jednat tvůrčím a odvážným způsobem a předkládat vlastní pojetí důležitých věcí.
Jednou z politicky důležitých věcí se v posledních letech či desetiletích stalo téma národa, nacionalismu a vlastenectví. Konzervativní populisté a liberálně buržoazní politici se předhánějí v tom, kdo bude lépe hájit národní zájmy, tradiční hodnoty a bránit zemi. Nenaplnily se úvahy z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, podle nichž pojem národ a nacionalismus co nevidět skončí v muzeu. Např. marxistický historik Eric Hobsbawm měl tehdy za to, že nacionalismus vlivem globalizace ustupuje a jeho poslední zbytky se rozplynou jako loňský sníh. Postmoderní historici, sociologové a filosofové se domnívali, že „národ“ je kulturní konstrukt a masová fikce. Tu je zapotřebí ironizovat a všemi možnými způsoby narušovat, aby se znovu neprobudila a neohrozila pluralitní demokracii. Tak národu rozuměl český historik Dušan Třeštík nebo sociolog a filosof Václav Bělohradský. Postmoderní levice či anarcholiberálové považují slovo národ za nebezpečný výraz a kdo ho používá, často od nich dostane nálepku fašista. Naštěstí tu jsou badatelé, kteří bez ohledu na dobové nálady seriozně zkoumají fenomén národa, nacionalismu a vlastenectví. Jmenujme Miroslava Hrocha, který se těmto tématům věnuje nepřetržitě od šedesátých let minulého století do současnosti a jehož knihy jako např. Národy nejsou dílem náhody jsou dnes aktuálnější než díla postmoderních ironiků.
Položme si otázku, proč se národ a nacionalismus vrací na politickou scénu. Mají pravdu liberální teoretici, novináři a politici? Podle nich lidé naslouchají populistickým flétnám Krysařů, použijeme-li obraz z pověsti zpracované Viktorem Dykem. Populističtí Krysaři v lidech probudili nízké nacionalistické a xenofobní pudy a oblouznili je sladkou písní o tom, že své pudy mohou bez okolků projevit. Tímto vysvětlením liberálové nechtěně přiznávají, že podle nich nacionalistický pud patří k lidské bytosti podobně jako pud sexuální. Občas ho někdo uspí a občas ho někdo probudí. Liberálové se pak na nacionalisty dívají spatra jako na lidi, kteří jsou ve vleku nízkých pudů.
Badatelé však poukazují na objektivní příčiny, které vyvolávají potřebu národního vědomí. Svými slovy představím vysvětlení, které se mi jeví jako nejpřesvědčivější. Uvažujme z pozice člověka, který má nejistou práci, zakouší dlouhodobý pracovní stres a vykořisťování. Zároveň na něj doléhají nejistoty, krize a hluboké rozpory současného světa. Co s ním bude, až znovu stoupnou životní náklady? Co se stane, když ztratí práci kvůli uzavření provozu následkem asociálních a zároveň ne příliš účinných opatření proti globálnímu oteplování? A co když jej z práce vytlačí umělá inteligence? Co nastane při nové masové migraci z kulturně odlišných zemí? Jak se změní jeho svět, pokud vypukne lokální nebo světová válka? Kolik dalších nejistot a ohrožení bychom tu mohli jmenovat.
Jaká je reakce na tento všeobecný pocit nejistoty a ohrožení? Je pochopitelné, že lidé se přidrží zbytků svých jistot a zesílí v nich potřeba náležet do nějaké skupiny či společenství. Člověk už nechce být pouze individuem, které má podle neoliberální ideologie prosazovat své egoistické zájmy a zvyšovat svou hodnotu na trhu. Kvůli nejistotě a ohrožení člověk potřebuje sociální vazby a pocit, že někam náleží. Nejčastějším projevem této sociální potřeby je připojení se na facebook nebo na jiná sociální média. Jejich rychlé rozšíření ukázalo, že lidé cítili nespokojenost s individualistickým konzumerismem ve stylu „Nakup si chipsy s kolou a užij si televize“.
Potřeba někam náležet, kterou se dnes zabývají sociologové, antropologové, filosofové, se projevuje tím, že se šíří kolektivní identity. Někteří se chápou jako příslušníci komunity trasgenderových lidí nebo komunity queer. Jiní se považují za ochránce „tradičních hodnot“ nebo západní civilizace, kterou brání proti „islamizaci“. Podobným způsobem se zvětšuje pocit přináležitosti k určitému regionu, tedy regionální patriotismus, a konečně také přináležitost k národu.
Čítajte viac na DAV DVA: Český filozof Michael Hauser: Vlastenectvím proti nacionalismu – DAV DVA – kultúrno-politický magazín
Celá debata | RSS tejto debaty