ondrejgorod

Michael Hauser (* 30. marca 1972 Trutnov) je český ľavicovo zameraný filozof, prekladateľ, pedagóg a zakladateľ občianskeho združenia Socialistický kruh, ktorého bol do roku 2014 predsedom. Témou jeho filozofie je kritika kapitalizmu a postmodernizmus v ére globalizácie; vychádza najmä z diela Theodora Adorna a ďalších predstaviteľov Frankfurtskej školy, Alaina Badioua či Slavoja Žižka. V rokoch 2014 až 2020 bol členom Rady Českej televízie. Pôsobí v akademickej sfére.

Pre redakciu DAV DVA je veľkou cťou, že tento popredný ľavicový filozof umožnil publikovanie svojich textov v revue DAV DVA. Pripájame druhú časť:

Derrida a dvanáct morů     

Fukuyamovo dilema postřehl už Derrida v knize Marxovy přízraky, kterou napsal jako filosofickou polemiku s vyhlášením liberální demokracie jako konce dějin. Jak se Derrida vyjadřuje, Fukuyama hlásá liberální demokracii v triumfalistickém a mesianistickém duchu. Užívá jazyka, který vyvolává dojem, že již stojíme na prahu zaslíbené země, která byla odepřena předchozím generacím. Fukuyama zvěstuje evangelium, podle něhož nastává věk neomezené akumulace bohatství, která se díky technologiím rozšíří na všechny země.[1] Fukuyama sice věřil v blízké uskutečnění tohoto evangelia, ale zároveň přináší odlišný pohled, v němž liberální demokracie vystupuje jako ideál, který se ani ve Spojených státech ani v tehdejším Evropském společenství neuskutečňuje. Derrida si všímá, že Fukuyama osciluje mezi dvěma nesourodými diskurzy, které jsem výše zkoumal jako přístup teleologický a přístup preskriptivní. Derrida zvýrazňuje mezeru mezi „idealitou liberálně demokratického ideálu“ a faktickým stavem politiky a ekonomiky v liberálně demokratických zemích.[2] Na jedné straně slyšíme triumfální poselství o konci dějin a vstupu do země zaslíbené a na druhé čelíme nefunkčnosti západních demokracií. Derrida píše, že „doba se vymkla z kloubů“.  Volební reprezentace či parlamentní život není pouze proniknut socio‑ekonomickými vazbami, jak tomu vždy bylo, nýbrž ve veřejném prostoru je narušován „techno-tele-mediálními aparáty a novými rytmy informací a komunikace.“[3] Mění se samotný pojem „faktu“, u něhož se přestává rozlišovat to, co je v něm vyprodukováno a co je v něm reprezentováno. Média změnila povahu veřejného prostoru natolik, že se nebezpečně oslabila autorita a reprezentativnost volených zástupců a omezil se význam parlamentních diskusí, rokování a rozhodnutí. Politická reprezentace se stala závislou na médiích a politici budí dojem, že nejsou ničím víc než televizními herci. Neustále se rozpoutávají ekonomické války, národnostní války, války mezi menšinami či kulturní a náboženské konflikty, které hrozí rozbít Evropu a celý svět. Derrida pokračuje slovy, že „se vrátily celé regimenty duchů, armády ze všech věků, které se maskují jako archaické symptomy paramilitárního a postmoderního nadbytku zbraní (informační technologie, panoptikálního dohlížení prostřednictvím satelitů, jaderného ohrožení, atd.)“.[4]

Derrida vypočítává mory „nového světového řádu“, které nemizí, nýbrž se šíří nezadržitelnou silou. Na začátku devadesátých let v době triumfu liberální demokracie, Derrida telegraficky popsal deset morů, které dodnes nebyly oslabeny, natož vymýceny. Připojím ještě dva další, které se naplno projevily o něco později a Derrida je neuvádí. Zpravidla jsou to skutečnosti obecně známé či aspoň tušené a vzhledem k zaměření kapitoly je není zapotřebí detailně rozebírat.[5] Mým cílem je vykreslit zvláštní charakter oné mezery mezi „idealitou ideálu“ liberální demokracie a mory, které se v době jejího triumfu šířily v politické, společenské a ekonomické realitě, a v nových vlnách se šíří po celou dobu trvání liberální demokracie.      

Prvním morem je systémová nezaměstnanost způsobená deregulací trhu, novými technologiemi a světovým soutěžením v konkurenceschopnosti. Podle Derridy se nezaměstnanost ve společnosti projevuje jako rostoucí utrpení: jako sociální neaktivita, nepráce nebo podzaměstnanost. Dnes k tomuto moru připočtěme fenomén prekariátu, tedy pracujících lidí s nejistou prací, kteří mají zpravidla příjmy na hranici životního minima a jsou bezprostředně ohroženi chudobou. Dále je to rostoucí zadlužení domácností a jejich celkové chudnutí. Uveďme také feminizaci chudoby, při níž se počet chudých žen zvětšuje rychleji než mužů. Systémovou nezaměstnanost dnes stále více způsobuje rostoucí automatizace výroby, která vytváří jeden z hlavních problémů současné společnosti. 

Čítajte ďalej na DAV DVA